Oslava legendy
Inspirativní příběh Vlastimila Harapese
Vlastimil Harapes byl ikonou českého baletu a jedním z nejvýznamnějších tanečních umělců v novodobé historii České republiky.
Jeho mimořádná kariéra, spojená s Národním divadlem, a jeho umělecký odkaz dodnes představují měřítko profesionality, elegance a oddanosti tanečnímu umění.

Čest jeho památce
Vlastimil Harapes patřil k nejvýznamnějším osobnostem českého baletu druhé poloviny 20. století. Mimořádný tanečník, herec, choreograf, pedagog a dlouholetý umělecký šéf Baletu Národního divadla zasvětil celý svůj profesní život umění pohybu a divadlu. Jeho jméno se stalo symbolem elegance, technické dokonalosti a hlubokého uměleckého výrazu.
Narodil se 24. července 1946 v Chomutově. K umění měl blízko již od dětství a po absolvování Taneční konzervatoře v Praze v roce 1965 nastoupil do Baletu Národního divadla. Od roku 1971 působil jako jeho sólista. Své vzdělání dále rozšířil studiem na Choreografickém učilišti A. J. Vaganovové v tehdejším Leningradu, kde získal cenné zkušenosti z jedné z nejvýznamnějších světových baletních škol.
Během své mimořádné kariéry vytvořil desítky nezapomenutelných rolí klasického i moderního repertoáru. Ztvárnil mimo jiné prince v Labutím jezeře, Spící krasavici, Louskáčkovi a Popelce, titulní role ve Spartakovi, Faustovi či Odysseovi, Alberta v Giselle nebo Basila v Donu Quijotovi. Za jeden z klíčových okamžiků jeho umělecké dráhy je považováno nastudování Romea v baletu Romeo a Julie v roce 1971, které mu otevřelo cestu na významná zahraniční jeviště.
Harapesovo umění překračovalo hranice České republiky. Hostoval na řadě prestižních scén v Evropě, Asii i Austrálii, mimo jiné v Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu, ve Skotském královském baletu, Římské opeře či Tokyo City Ballet. Jeho taneční projev vynikal muzikalitou, kultivovaností a mimořádnou jevištní charismatičností, díky nimž si získal obdiv publika doma i v zahraničí.
Vedle baletu se úspěšně věnoval také filmu, televizi a divadlu. Diváci si jej pamatují z řady filmových a televizních rolí, například ve filmech Marketa Lazarová, Panna a netvor, Jak vytrhnout velrybě stoličku, Den pro mou lásku či Bolero. Jeho osobitý projev spojoval baletní stylizaci s přirozeným herectvím a vytvářel nezaměnitelný interpretační rukopis.
V letech 1987–1989 působil jako sólista a šéf baletu Laterny magiky. Následně se v letech 1990–2002 stal uměleckým šéfem Baletu Národního divadla, kde významně ovlivnil jeho směřování a podílel se na rozvoji několika generací tanečníků. Po skončení aktivní taneční kariéry pokračoval jako baletní mistr, pedagog a mentor mladých umělců.
Vedle své taneční, herecké a pedagogické činnosti se Vlastimil Harapes výrazně uplatnil také v rozhlase. Po ukončení aktivní taneční kariéry se stal dlouholetým moderátorem Českého rozhlasu Dvojka, kde provázel posluchače zejména oblíbeným pořadem Noční Mikrofórum. Do rozhlasového vysílání přenesl stejnou kultivovanost, noblesu a cit pro komunikaci, které charakterizovaly i jeho uměleckou dráhu. Jeho rozhovory vynikaly laskavostí, vtipem a empatickým zájmem o lidské osudy, díky čemuž si získal mimořádnou oblibu posluchačů. Rozhlas se pro něj stal přirozeným prostorem pro setkávání s lidmi a sdílení životních zkušeností, a jeho hlas zůstal po mnoho let neodmyslitelnou součástí večerního vysílání Českého rozhlasu.
Za své celoživotní dílo získal řadu významných ocenění. V roce 2012 mu byla udělena Cena Thálie za celoživotní mistrovství v oboru balet a v roce 2016 byl uveden do Síně slávy Národního divadla. Jeho přínos českému tanečnímu umění zůstává trvalou součástí kulturního dědictví České republiky.
Vlastimil Harapes zemřel 15. května 2024 v Praze. Zanechal po sobě mimořádné umělecké dílo a inspiraci pro generace tanečníků, umělců i diváků. Jeho život byl důkazem, že talent, píle a oddanost umění mohou vytvořit odkaz, který přetrvá daleko za hranice jedné lidské existence.
V naší zemi se jeho jméno stalo synonymem baletu.
Vlastík v číslech




















